Návštěva

Byl docela obyčejný den, ráno jsem vstala z postele a šla na snídani.

     „Dobré ráno.“ pozdravila jsem mámu.

„Dobré ráno, dnes k nám přijede návštěva, tak si ukliď v pokoji!“ řekla mi.

„Ano mami. Kdo přijede?“ zeptala jsem se.

„To je překvapení.“ odpověděla mi máma.

      Večer k nám zajel taxík, ze kterého vystoupila máma a holka o něco starší než jsem já. Když vstoupily do našeho domu, začala nás máma představovat.

 „Melanie tohle je Amanda. Amando tohle je Melanie.“

„Těší mě.“ řekla jsem.

„Amando, Melanie je z dětského domova.“

„To je smutné.“ nevěděla jsem co říct a nechápala jsem, proč ji k nám máma pozvala.      

„Je to tvá sestřenice.“ dokončila vysvětlení.

„Cože? Vždyť máš jen sestru a ta děti nemá!“

„Měla jsem bratra, bohužel zemřel i se svou ženou při autonehodě.“ odpověděla mi máma.

„A co u nás bude Melanie dělat? Povídat si?“

„Bydlet. Nechci ji nechávat v dětském domově, plat mám docela dobrý a u tebe v pokoji je místo.“ odpověděla mi.

„Tak proto jsi nechala namontovat tu palandu!“

„Běž ukázat Melanii náš dům!“ rozkázala máma.

Nejprve jsem šla s Melanií do nejvyššího patra, kde je ložnice mámy. Otevřela jsem dveře a Melanie kývla, pak jsme šly o patro níž, kde je můj, teď i Melanie pokoj. Nic jsem zas neřekla, otevřela jsem dveře a ona kývla. Dále jsem jí ukázala obývací pokoj, kuchyni a koupelnu v nejnižším patře. Vždy jsme ani jedna nic neřekla a ona vždy kývla.

     Týdny ubíhaly a Melanie se moc neprojevovala, byla dost zvláštní.

Jednou v noci, když jsem spala s mámou, protože mé povlečení bylo v čistírně, mě probudilo bouchání dveří, šla jsem se nejprve napít do kuchyně. Nepříjemné bouchání se ozývalo z mého pokoje, kde teď spala Melanie. Šla jsem zavřít dveře, ale nedalo mi to a nakoukla jsem dovnitř. Nemohla jsem totiž pochopit, proč si Melanie sama dveře nezavřela. Vstoupila jsem do pokoje, okno bylo dokořán a postel prázdná! Z okna byla vidět postava v černém plášti. Byla jsem si skoro jistá, že to musí být Melanie. Prolezla jsem oknem a šla blíž k té osobě.

     „Ahoj Amando. Viděla jsi mě z okna, že?“ řekla Melanie.

„Ano, co děláš venku v černé plášti?“ bála jsem se, co odpoví.

„To bys mi neuvěřila, kdybych ti to pověděla. Raději ti to předvedu!“ řekla a vznesla se do vzduchu!

„To je neuvěřitelné! Jak to děláš? Co jsi zač?“ chrlila jsem otázku za otázkou a tvářila se určitě směšně.

„Přes den člověk, v noci čarodějnice, zdědila jsem to po matce. Mám schopnosti, první je to, že pro mě minulost, přítomnost ani budoucnost neexistuje, můžu se pohybovat v čase, jak se mi zlíbí. Druhá…větu nedokončila, protože jsem ji přerušila.

„Vracíš se často do minulosti?“ zeptala jsem se, protože mě toto téma vždy zajímalo.

„Ne, je to příliš riskantní, protože může nastat takzvaný efekt motýlích křídel.“ odpověděla mi.

„Co to je?“

„Když v minulosti zašlápneš motýla, chytíš rybu, nebo zastřelíš třeba vránu, je dost možné, že toho motýla měl v budoucnosti chytit nějaký vědec, díky tomu získat cenu, setkat se tak se svou budoucí manželkou a s ní mít děti. Z tohoto rodu měl za spoustu generací vzejít třeba slavný vojevůdce, král, princezna, kdokoliv. Jen proto, že zašlápneš motýla, můžeš změnit celou historii lidstva.“

„To je zajímavé! Jaké další schopnosti máš?“ vyzvídala jsem.

„Už mám jen jednu schopnost. Vše živé, mrtvé i neživé dokážu proměnit v prach, ale potřebuji k tomu hodně psychické energie.“ odpověděla.

„Co děláš v noci, když jsi čarodějnice?“ ptala jsem se dál.

„Nelítám na koštěti, lovím černokněžníky. Jsou podobní čarodějnicím, ale zabíjí lidi a přes den jsou ukrytí.“ odpověděla a bylo vidět, že by byla radši, kdybych se už na nic neptala.

„Může se stát člověk čarodějnicí?“ tohle byla má poslední otázka.

a Melaniina poslední kapka.

„Běž do domu, mám tu práci. Okamžitě!“ rozkázala mi.

     Šla jsem zpět do postele celá promrzlá a těšila se na příští noc, až budu zase pozorovat Melanii a ptát se jí na různé otázky. Máma spala tvrdě, že si ani nevšimla, že jsem byla pryč několik hodin. Usnula jsem za chvíli, a když jsem se probudila, tak už bylo ráno. Vstala jsem a šla na snídani.

„Dobré ráno, dělám lívance.“ pozdravila mě máma.

„Dobré ráno.“ vzala jsem si hrnek kakaa a jeden lívanec s marmeládou. Melanie mi tajně podala pod stolem papírek. Přečetla jsem si ho až ve škole. Bylo na něm napsáno: Jestli se chceš dozvědět víc, tak přijď dnes o půlnoci tam, kde jsi mě viděla včera. Papírek jsem roztrhala a zahodila do koše, aby ho nikdo nemohl přečíst.

V noci jsem se opět vydala ven.

„Tak jsi zas přišla.“ řekla Melanie.

„Ano a chci slyšet odpověď na mou poslední otázku!“ řekla jsem přísně.

„Ano, člověk se může stát čarodějnicí tak, že mu jiná čarodějnice předá část svých schopností.“ odpověděla stručně.

Stát se čarodějnicí by bylo skvělé, protože zachraňovat lidské životy zabíjením černokněžníků je příjemná představa, sice trochu nemorální, ale vzrušující.

„Chci se stát čarodějnicí!“ prohlásila jsem bezmyšlenkovitě.

„Natáhni ruce a zavři oči.“ řekla Melanie

Udělala jsem, co mi řekla a cítila jsem, že se začínám měnit v někoho jiného. Napovrch by nikdo nepoznal, že jsem jiná, ale uvnitř jsem už nebyla holčička Amanda, ale čarodějnice Amanda Jenkinsová.

     Od toho dne, kdy jsem se stala čarodějnicí, jsem také Melaniina nejlepší kamarádka a zabíjím černokněžníka za černokněžníkem. Přes den žiji obyčejný život a chci se stát policistkou.